KTERAK SE PES S KOČKOU DO BOUDY TOUŽILI PROTLAČITI.

Úspěšný text Amálie Vondrašové (2. místo v literární soutěži Čapkoviny 2022)

Ale tak to nebývalo vždy, nemyslí si,“ mávl rukou hrabě Thám bezděčně, v odpovědi na pochvalný tón všech zúčastněných, když se tak dobrosrdečně uvolil platit za celou hospodu, čímž nabyl pozornosti veškerého přítomného osazenstva.

Bouda, přátelé, ta nebyla vždy divadlem kamenným, vědí? Ba ne — tenkrát, ještě za studií, dávali jsme ji s Matějem Majoberem horkotěžko dohromady!

To vlastenectví nás zachvátilo jako mor — v naší skupině to věru vřelo; chlapci od nás ze souboru plodili hry nové, české — i nadchli jsme se všichni bez rozdílu, včetně těch, jejichž rodiny po staletí ponechávaly tento jazyk prostému lidu.

Takoví dva, Eckhart a Friedrich, jevili se vlastenci vůbec nejnáruživějšími — považte! Češtinu potajmu studovali, kroniky Hájkovy jim byly blízké — i přiběhli ke mně jednou celí uřícení, takový štůsek papírů mi podávajíce, že prý napsali hru českou, národopisnou. Koukám na to se vší vážností, bylo to totiž dílko opravdu zdařilé, avšak tuše drobnou nesnáz, obracím se k nim se zdvořilou pochvalou…“

„Pěkné to je, beze všeho,“ škrábal se na bradě mladý Thám rozpačitě, „umnou češtinou psané, avšak…“

„Avšak?“ vyzvídal Friedrich zúčastněně.

„Vám to nejsem s to uvést. Uvažte — copak můžeme na jediné české scéně prezentovat cokoli, zač jsou zodpovědni Eckhart s Friedrichem?“

„Ale vždyť,“ bránil se výše zmiňovaný, nechápaje tíhu svého prohřešku zrodit se do německé rodiny, „to jest zhotoveno podle kroniky samotného Hájka z Libočan! Václave, co bys chtěl vlastenečtějšího? Krom naší hry nemáš nic než rytířské frašky! Copak to je nějaká kultura?“

„Hájek Nehájek, uvést vám to nemůžu, a dost! Kriste Ježíši, co já s vámi! Jedinou pořádnou českou hru mi napíší Němci jako poleno! Leda…,“ dumal hrabě rozčileně, „leda bych ji dal k podepsání jakémusi Čechovi, tedy by se stala hrou skutečně vlasteneckou.“

„A to zase ne!“

Eckhart si ten rukopis ochranitelsky přitiskl k hrudi.

„Václave,“ zjihl poznenáhlu, „já ti říkám, vem tu hru. Neodciz však jejích autorů — buď my, nebo nikdo.“ 

„V tom případě,“ povzdechl si Thám, „spíše nikdo.“ 

…tak oni myslí, že se vzdali?“ pokračoval hrabě zvesela. „Ale kdež! Svým nerozvážným odporem nabyl jsem v okamžiku dvou stínů, jejichž honba za mou přízní jevila se takřka nezničitelnou.“

„Je mi zima,“ poznamenal Friedrich věcně, již notnou chvíli ustálen na tom samém místě.

Nebylo divu — hrabě Thám se úzkou uličkou k domovním dveřím ubíral krokem nanejvýš pomalým, a z věčného čekání za rohem měšťanské novostavby mrzly končetiny.

„Václave,“ vyrazil Eckhart pohotově, bera zmateného hraběte přátelsky kolem ramen, jakmile dosáhl vzdálenosti hovoru příznivé, „to je ale pěkná náhoda, nemyslíš? Snad je naším osudem si takto přátelsky pohovořit, mezi šesti očima,“ — promrzlý Friedrich právě vybíhal zpoza rohu — „mohl bys nás pozvat dovnitř, venku je nevlídno, kafíčko udělá dobře — zrovna se vracíme ze zkoušky té tvé nové rytířské frašky…“

„Pánové, já se vám divím,“ vymanil se hrabě z teplého sevření podrážděně, „mnohokrát jsem vám již vyslovil své ne; výdrž některých“ — zde se zarazil, zprvu opojen touhou užít nevhodného výrazu — „některých, však jak vidno nezná mezí. A tak vás po sté a prvé prosím; nechte těch taškařic a běžte domů.“

Jen s pohledem na Friedricha dodal mírněji: „Ještě se mi nachladíte, a co já potom s vámi.“

„Víš, co si myslím?“

Dumal Friedrich v teple sdíleného bytu, pokašlávaje.

„Já si myslím, že on tu hru tak vytrvale odmítá, poněvadž není celočeská. Dá to rozum — pro nás, jakožto autory, jest uvedení původního německého názvu historicky korektním; o to jemu nejde. On je vlastenec; on nemůže za žádnou cenu připustit existenci Němců v české hře, natož v české kronice. Tedy jsem myslel, že bych to přeložil, ten původní místopis — on takový Teufelsfels může být třebas Čertova skála. Co myslíš?“

„Holý nesmysl,“ vstal Eckhart rozhořčeně.

„On neodmítá onu hru pro JEJÍ němectví, nýbrž pro NAŠE němectví! A teď mi pověz, ty lingvisto, co s tím?“

„…Já bych to přeci raději přeložil…“

„…I kdybych se rodiny zřekl, německá krev se nevypaří…“

„…Přeložil bych to…“

„…Tak jak velký úkon vlastenectví očekává vykonati na důkaz lásky k národu…“

„…Říkám, že bych to přeložil…“

Eckhart ztichl, zaražen.

„Zopakuj to.“

„Říkám, že bych to přeložil.“

Opakoval Friedrich nechápavě.

Tu se mladík jako šílený vrhl k rukopisu, stránku po stránce tak pečlivě rozestřeném před churavým přítelem, pero mu z rukou tahal, div kalamář nepřekotil, a pln radosti volal za ním:

„Kabáty, honem! Jde se za Thámem!“

Hrabě Thám bral rukopis do rukou jen spěšně.

„Pánové, ať korektura provedena v jakémkoli rozsahu, věru nic to nemění na mém rozhodnutí. Poněvadž i hra nejčeštější z nejčeštějších, pakliže jest Němcem napsána…“

Eckhart na to neřekl nic, jen mlčky poklepal na úvodní stranu, na níž, docela dole, skvěla se dvě jména, Eckhart HundFriedrich Katz, přeťata tlustou čarou inkoustovou, pod nimiž připsána dvě přízviska nová — Vítězslav PesBedřich Kočka.

„…měl jsem Psa a Kočku,“ uzavíral starý hrabě Thám své vyprávění, „a ta jejich hra mi vynesla slušné jmění — Bouda již dávno není chatrnou dřevěnou stodůlkou na Koňském trhu; vystavěli jsme ji krásnou, kamennou, přímo u Vltavy — někteří jí v samé pýše přezdívají Národní divadlo.“