V pondělí 22. 9. 2025 jsme my, třída 4.6 a třída 2.4, vyrazili na exkurzi do městečka Terezín, která se uskutečnila za laskavého finančního přispění Terezínské iniciativy a Památníku Terezín.
Terezín nechal vystavět ve 2. polovině 18. století císař Josef II. jako ochranné pevnostní město před pruskými vojsky. Na počest své matky Marie Terezie pojmenoval pevnost po ní. Terezín má souměrný tvar složený z Velké a Malé pevnosti, byl chráněn protékající řekou Ohří a ve své době musel být velmi obtížně dobyvatelný. Na to ale nikdy nedošlo, a když se ukázalo, že ve válce s Pruskem neměl žádné opodstatnění, získal Theresienstadt status samostatného císařského města. Za druhé světové války ovšem nabyla pevnost nového významu, když z ní nacisté roku 1941 vytvořili místo pro „nežádoucí“. Velká pevnost sloužila jako ghetto výhradně pro židovské vězně. Malá pevnost zastávala funkci vězení gestapa, kde byli drženi lidé nevyhovující tehdejšímu režimu. Většinou to byli ti, kteří Židům pomáhali, udržovali kontakty s nepřátelskými státy, nebo Židé, kteří nedodržovali pořádek v terezínském ghettu. Za čtyři roky tímto místem prošlo okolo 140 000 lidí, z nichž více než polovina byla deportována dál – do vyhlazovacích koncentračních táborů. Čtvrtina terezínských vězňů zemřela na hlad, nemoci a vyčerpání. A velkou část z těch, kteří se dožili konce války, nakonec postihla epidemie tyfu.
Z prohlídky Velké pevnosti na mě udělal dojem příběh Helgy Hoškové-Weissové. Helga byla o něco málo mladší než já teď, když ji převezli do Terezína, oddělili ji od otce a ona s maminkou byly nuceny pracovat pro své nacistické věznitele. I přes to všechno našla Helga útěchu v tvorbě a dokumentaci momentů, které viděla. „Maluj, co vidíš“ – slova jejího otce byla pro ni prvním impulsem k tomu, aby zaznamenala život v Terezíně co nejvíce. Samozřejmě, že nebyla jedinou umělkyní, která v Terezíně pobývala. Její příběh byl pro mě ale zajímavý v tom, že ve svém stále zčásti dětském, vystrašeném nitru – i přes všechny hrůzy, co zažila – našla přece jen kreativního ducha a přenesla tyto okamžiky na papír. Myslím, že tím, že Helga holocaust přežila a žije dodnes, je nepopiratelným důkazem hrůz, které (ač se nám to občas zdá až nemožné) mohou být ve světě stále aktuální.
Život v Malé pevnosti však musel být mnohem brutálnější a po exkurzi tam se mi Velká pevnost jevila jako all inclusive pětihvězdičkový hotel. Vězeňský denní příděl jídla, hygiena, ošacení, ubytování a mnoho dalšího bylo v nelidských podmínkách. Když nám pan průvodce ukázal místnost pro židovské vězně o ploše tři na tři metry a řekl, že zde bylo uvězněno až 90 lidí, těžko tomu šlo uvěřit. Spící ve stoje, podvyživení, špinaví, bez dostatečného přístupu vzduchu, ve studeném a vlhkém chlévě – to si dnešní lidé těžko dokážou představit. Rozhodně můžeme říct, že ghetto bylo alespoň v něčem pro tehdejší obyvatele Terezína příhodnější: možnost ponechat si své věci, více (byť stále málo) jídla, a později i přednášky, koncerty… Nejvýraznějším rozdílem však byl neustálý psychický teror v Malé pevnosti.
Prohlídkou jsem si osvěžila téma holocaustu a jeho tragický průběh. Příběh Helgy mě velice oslovil a ačkoliv si z pobytu v Terezíně odnesla své, rozhodla se žít dál. Pro mě je to velmi motivující v tom smyslu, že by si člověk měl vážit každého momentu, kdy je zdráv a s lidmi, které má rád.
Druhá věc, která je pro mě fascinující, je otázka, jak je možné, že lidé jsou schopni nenávisti vůči jiným nevinným lidem. Vždyť koneckonců každý z nás byl kdysi nevinným dítětem, které slovo „nenávist“ nechápalo. Je důležité, aby se ve společnosti detailně mluvilo o těchto nepříjemných tématech – nejen proto, abychom si připomněli osudy obětí a vzbudili lítost, ale také proto, abychom v případě, že by se opět začalo schylovat k podobnému neštěstí, byli schopni zareagovat včas a zajistit sobě i svým blízkým bezpečí.
Viktorie Straková, třída 4.6
